Rončka Ondřej

Mé hudební začátky se datují do roku 2006, kdy jsem jako patnáctiletý kluk potají hrával na tátovu kytaru. Udivoval jsem svojí hrou nejen domácí rodinu, ale – k velké nelibosti – i sousedstvo.

V mém repertoáru tehdy nechyběly legendární kousky jako Bedna od whiskey nebo Franky dlouhán.

Do ZUŠ mě o dva roky později přivedl táta.

Už to se mnou nebylo k vydržení – strašně jsem chtěl hrát, ale styděl jsem se tam jít sám zeptat.

Chtěli jsme s partou založit kapelu, takže volba padla na basovou kytaru. Důvod byl prostý: sólovou kytaru jsem nezvládal, na frontmana jsem prý nebyl dost hezký a bubeníka jsme už měli. Takže smůla – budu basista.

V kanceláři školy se táta zeptal, kdo učí basu, a hned mě dotáhl do nějaké třídy.

„Vy učíte basu? Mám pro vás basáka,“ povídá.

A dvoumetrový holohlavý týpek mu odpověděl, že basáky bere hned, ale zrovna nemá místo.

Nakonec mi ukázal první cvičení chromatických stupnic (tenkrát jsem vůbec netušil, co to znamená – prostě tady mačkej a tady brnkej – a bylo to!) a poslal mě domů.

A pak už to šlo ráz na ráz: kapely, koncerty, hraní… a vydrželo mi to dodnes.

Prostě – choďte do ZUŠky!